Čas na pauzu

7. května 2013 v 18:46 | Little Kitten |  Diary
Takovou ale dost neplánovanou a nedobrovolnou…


Nelekejte se, s dietou nekončím! Jen se mi na laptopu spustil antivir, který se zrovna moc nemusí s minitabem (vlastně s žádným programem, který mu bere více jak 40% CPU), a výsledek boje těch dvou je, že si antivir naplánoval kontrolu na tři hodiny a minitab se sekl, z posledních sil mi do jednoho z řádků poslal zoufalé aaaaaaaaaaaaaaaaa….
Tak mám alespoň čas napsat další článek!
Poslední spolubydlící odjel asi před dvěma hodinami. Mám celý byt jen pro sebe. Jezdit za přítelem nebo domů na jeden den je zbytečné. Navíc, prázdný byt mi dovolí učit se dlouho do noci, aniž bych se bála, že mě v nejlepším vyruší hekání z vedlejšího pokoje…

Společnost mi dnes dělají jen vrnící laptop, skripta a skicák s olejovými pastely, abych dala občas odpočinou levé mozkové hemisféře a potrápila tu pravou.
Dnešek byl docela rozlítaný. Ráno jsem nestíhala, snídani jsem odbyla velmi rychle, přičemž se mi podařilo poškrábat sucharem dáseň - ani propolis nepomohl, bolí to jako čert. Z bytu jsem vystřelila jako blesk, abych vůbec stihla autobus, na který jsem dobíhala. To mi nijak zvlášť nevadilo, alespoň jsem hned po ránu nastartovala metabolismus. Co mi bylo líto, že jsem se nestihla zvážit. Váhu si zapisuji každý den, na grafu jde krásně vidět jak se váha chová. Smířila jsem se s tím, že mi dnešní den bude chybět. Když jsem tak nad tím přemýšlela, usoudila jsem, že můžu s klidem napsat váhu, co jsem měla včera, protože ta potvora se už týden nehnula ani o gram. Statečně se držela na 52,9 kg.
Heleďte, já vím, že nemůžu chtít zázraky na počkání, že hubnutí je běh na dlouhou trať - než spálím ty tukové zásoby, tak bude zima… Ale když člověk dře jako vůl, dodržuje jídelníček, trápí se a váha si spokojeně hoví na svém stupínku a odmítá udělat krůček směrem dolů, je to na pořádný hysterický řev. Jen pro info, raději jsem zvolila skákání přes švihadlo.
Po příchodu domů z práce jsem se osprchovala, uvařila si kávu (dneska již čtvrtou) a nevím, co mě to napadlo, ale zamířila jsem k váze. Palcem u nohy jsem zmáčkla malé stříbrné tlačítko, a trpělivě jsem čekala, až se na displeji objeví nuly. Udělala jsem krok v před, s lhostejností jsem civěla na blikající číslice, které se ovšem ustálily na - 52,7!
ANO!
Je mi jasné, že dvacet dekagramů není důvod k odtučňovací párty, ale - ALE! Pohla se dolů. Já jsem tu línou mrchu donutila sejít jeden schůdeček! Nevím proč, ale vybavila se mi taková ta domácí, vyžraná kočka, rozplácnutá na kamenném stupínku, vám ne?
Znova jsem se uklidnila. Všechno je možné, stačí jen chtít. Aneb jak zpívá Daniel Landa: Touha je zázrak, kámo!
Vydržet. O ničem jiném to není. Zatnout zuby, myslet na útlé tělíčko v plavkách, a vydržet!

Hodně štěstí!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama